Hledání spojující platformy / Ideální jednota kdesi v meziprostoru

Juraj Kollár (1981) patří mezi výrazné mladé malíře slovenské i české scény. Ve své tvorbě se pohybuje mezi dvěma polaritami – senzuálním a racionálním přístupem k obrazové ploše. Vstupoval-li autor do oblasti malířství spíše intuitivně, postupem času u něho sílí přesvědčení, že je třeba především ovládnout výrazové prostředky a skrze ně si otevřít cestu k tajemství, které v sobě skrývá pojem „zobrazení“.

Ranné obrazy Juraje Kollára, plné studijního zaujetí, prozrazují autorovu touhu po dokonalé formě. Malířská iluze je tu magickým prostředkem pro otisk zobrazovaného námětu, především podobizen a zátiší. Zatímco řemeslná zručnost prohlubuje přesný kresebný detail, objevuje se kolize v jiné rovině, a sice v tom, jak propojit mistrovský iluzivní popis vybraného předmětu či figury s prostředím? Jak propojit figuru s jejím rámcem? Jak vytvořit dokonalý celek, nikoli pouze dokonalý fragment? Cestu tímto směrem, totiž k provázání předmětu a pozadí, naznačují různé fáze „vstupu do iluze“ v podobiznách. Klíčovým pro toto období je drobný obraz nazvaný Chlapec (2001). Autor tu vychází od pozadí směrem k prvnímu plánu. Z plochy pozadí vystupují postavy, aby se od ní vzápětí oddělily. Vyzkoušeny jsou zde dva možné postupy zobrazení – modelace figury v barvě pozadí, nebo modelace v kontrastní lokální barevnosti. První postup směřuje ke svobodné stylizaci, druhý k realistickému popisu.

V další fázi Kollár opouští figuru a s ní spojený kresebný detail. Věnuje se naplno průzkumu vlastního obrazového „rámce“. Zjišťuje status quo – amorfnost prostoru, kterou nelze v malbě s úspěchem přesně rekonstruovat. Autor usiluje o čistě výtvarnou definici toho, co bychom mohli nazvat prostorem. Dokonalým studijním materiálem k jeho pochopení a malířské dekonstrukci byla vždy krajina. Kollár vytváří impresivní studie a zkoumá zákonitosti vztahů mezi světlem a intenzitou barev v krajinné kompozici i detailním výřezu. V modelaci krajiny vychází z jejího základního členění – horizontů, ke kterým pozorovatel vztahuje svou orientaci. Vztah horizontu k iluzi prostoru podrobuje optické analýze v transparentní barevnosti i v modelaci barevnými pastami. Zajímá se o zklidnělé polohy horizontální krajinné skladby i o expresivní, dynamizované plochy plné vitální vegetace. Relace klidu a neklidu vyjadřuje vizuálními prostředky a tímto abstrahováním nachází atmosféru zobrazovaného. Kollár se dostává k abstraktnímu výrazu skrze intenzivní vizuální vjem.

V souvislosti s impresivními analýzami konkrétních krajinných rámců objevuje Kollár vlastní abstrahované skvrny, které pro lidský zrak uvolňují obrazové plány. Kresba je vytvářena stýkajícími se plochami (hranění), stékající barvou nebo rastrem. Kresebný detail tu není vystavěn sám o sobě, ale tvoří ho souhra větších celků. Směrodatná je rozdílná intenzita barevných a neutrálních ploch, stejně jako jejich velikost, tvar, nebo hustota nanesené barvy (transparence, materializace, barevná hmota). Bílá plocha tu funguje jako dočasná jednotící platforma, na které se odehrává klidné setkávání skvrn nebo neklidný běh gestických tahů. Ve svobodném hledání výrazu rozšiřuje Kollár repertoár modelačních prostředků. Do kontextu obrazu zapojuje provázky, rozřezané části plátna, dráty. Asamlážovými prvky začíná abstrahované krajiny opět zvěcňovat a navracet do světa hmotně se jevících objektů.

Výrazným souborem jsou Konstrukce. Kollár tu pracuje s koncepčním motivem průhledu. Volí pravidelnou pravoúhlou osnovu jako předem volený racionální konstrukt, kterým vymezuje a člení obrazový rámec. Vytváří jakousi clonu filtrující „něco z krajiny“. Ono něco je zachyceno lidským zrakem a vyhodnoceno jako malířská kompozice. Přičemž každé pole pravoúhlé sítě funguje zároveň jako samostatné obrazové okno. Vzniká struktura a s ní variabil. Sled kompozicí dává dohromady celek, a tím je rastrový obraz. V díle Továrna (2006) je využita různá intenzita a propustnost jednotlivým polí velkého členěného okna. Stav umožňuje střídat různé modelační a malířské strategie, především bezprostředně vedle sebe umisťovat zobrazovací a abstrahované partie. Napětí mezi zobrazením a abstrakcí je vlastně dáno filtrem vizuální zkušenosti, v kterém hrají důležitou roli clony a dálkové osy situované vůči pozorovateli. Je rozdíl mezi okamžitým záznamem a dlouhou expozicí. V obraze Květy (2007) je „průhled“ realizován přes reliéfní výplňové sklo. Jsme uvnitř a vyhlížíme ven, ale ne zcela, pouze „podle možností“. Signifikatní jsou v tomto směru Kollárovy průhledy přes luxfery. „Výhled dle možností“ je autorem nalezená symbolická platforma, kterou lze teoreticky reflektovat. Obraz je rozkládán do strukturálních rastrů, na průhledové a výplňové (rámcové) partie. Jejich hustota ovlivňuje čtení zobrazovaného motivu. Vede k objasňování principů vidění, vnímání a uvědomování si vizuálních impulsů pro lidské vědomí.

Následuje zatím poslední série děl, v kterých se autor vrací k obrazu jako jednomu samostatnému, svébytnému oknu. K jednomu průhledu a jeho nově nabytým a ověřeným možnostem. Kollár získal svou předešlou cestou větší citlivost vůči světelným a barevným nuancím. Vidí přesněji. Zajímá se o pestrost a rozmanitost světelných situací, jejichž skutečný počet nějak souvisí s možností analogické projekce nekonečna. Lze tu z obrazových záznamů vyčíst například hudební konotace související se svobodnou seberealizací lidského ducha. Tady někde se nachází spojovací most mezi zobrazením a abstrakcí, motivem a šíří sdělení, mezi figurou a místem. Zaměříme-li jevovou skutečnost v detailu, zjistíme, že v tomto koncentrovaném pohledu nám unikne zpět do abstrakce. Lidské vědomí syntetizuje zkušenosti a identifikuje se s viděným někde na cestě mezi těmito polaritami. V meziprostoru ideální jednoty.

Petr Vaňous, Praha – Košíře 24. 2. 2009